Sklářský den v Rožnově: když začne pršet, nikdo neodchází

12. července 2026 jsme poprvé vyrazili do Mlýnské doliny ve Valašském muzeu v přírodě. Přivezli jsme dílnu, hořák a ozdoby. A zažili jsme den, na který se nezapomíná.

Dopoledne bylo krásné. Slunce, zelený park, zvuk gajd od sousedního stánku — a postupně přibývající lidé, kteří se zastavovali, dívali, ptali.

Mlýnská dolina je na takové věci jako stvořená. Staré dřevěné stavby, klid, příroda. A uprostřed toho všeho černý stan Živého skla s ozdobami na dřevěných regálech a stůl, kde si každý mohl zkusit něco vyrobit vlastníma rukama.

A pak začalo pršet

Pořádně. Takový déšť, po kterém by normálně lidé utíkali domů.

Neutíkali.

Stánek se zaplnil, před vstupem se tvořily skupinky. Rodiče s dětmi, senioři, turisté. Všichni čekali, dívali se, zkoušeli.

A právě tady se stalo to, na co si budu pamatovat nejdéle.

Pohled dítěte, kterému se to povedlo

Když dítě poprvé drží skleněnou ozdobu — ještě teplou, ještě nedokončenou, právě vyfouklou — a uvědomí si, že to udělalo samo, tak se na jeho tváři stane něco, co se nedá popsat jinak než: rozzáření.

Nemusí říct ani slovo. Stačí ten pohled.

A rodiče vedle — ti povzbuzovali, drželi palce, a pak měli radost dvojí. Radost z výsledku. A radost z té odvahy, kterou jejich dítě v sobě našlo.

To je přesně důvod, proč to děláme.

Co jsme přivezli

V dílně si návštěvníci mohli vyzdobit vlastní skleněnou ozdobu — pisátkem, barvami, glitry. Vedle toho byl na stole výběr ručně foukaných ozdob, miniatur a kreativních sad, které si lidé mohli odnést domů.

Na mapce akce jsme měli vlastní stánek — vedle sklářů Svozilové, Olivy, Horáka, Mottka a dalších. Celá Mlýnská dolina byla na jeden den sklářskou vsí.

Valašské muzeum v přírodě — správné místo

Sklářství a Valašsko k sobě patří. Tradice sahá na Vsetínsku do roku 1920. Být součástí Sklářského dne v místě, kde se živá řemesla uchovávají a předávají dál, bylo pro nás přirozené.

Doufáme, že to nebyl poslední rok.

Vlastimil Juřička, zakladatel Živého skla